Okolí si myslí, že všechno zvládám, že jsem hrozně silná a vůbec neví, jaká opravdu jsem. Tak jaká tedy jste?

 V nedělní skupině andělských mršek jsme narazily na fenomén:
Okolí si myslí, že všechno zvládám, že jsem hrozně silná a vůbec neví, jaká opravdu jsem.
 
No…takže v čem tohle je? Jak se něco takového může stát?
 
Komunikujete upřímně svoje potřeby i nároky na druhé? Umíte delegovat? Umíte dát druhým prostor na to, že i oni můžou zvládat svůj díl zodpovědnosti stejně jako vy (za práci, vztah, domácnost, školní povinnosti apod.).
 
Umíte odpočívat? Umíte jen tak nic nedělat? Umíte dodržet to, co řeknete?
Třeba když jste unavené a chcete si jít lehnout, uděláte to nebo se k tomu dostanete za další 3 hodiny potom co jste zaobstaraly provoz domácích úkolů, večeří atd.?
 
Znáte vy samy svoje SKUTEČNÉ potřeby? Cítíte se?
Jak vám právě v tento okamžik je? Dokážete to popsat?
 
Můžete samu sebe začít vnímat citlivěji a jako k citlivé bytosti k sobě začít přistupovat?
 
Můžete přestat (aspoň na chviličku, třeba jednou za den) hrát hru na nepřístupnou drsňačku, které se nic nedotkne, nic ji nerozhodí a nikoho nepotřebuje? Jak se skutečně cítíte pod touto slupkou? Můžete to někomu říct? Co vám to dává, když si o vás okolí myslí, že jste hrdinka?
 
Můžete si nalít vínko/čaj/kávu/vodu, doširoka se usmát, natáhnout si nožky A NIC NEDĚLAT?
 
Kdo si toho u vás v rodině nakládal příliš na svá záda? Kdo za to (skrytě) čekal ovace, které nikdy nedostal? Bylo to té osobě přínosem? Můžete ji označit jako šťastného člověka?
Chcete skutečně toto následovat?
 
Která z těchto otázek se vás týká?