Čas od času si s některou z vás dám schůzku mimo pracovnu na Vyšehradě u labyrintu.
Danou ženu nechám projít labyrintem, jako symbolem jejího života. Krásně, rozvážně a pomalu ho projde. Pak se na začátek postavím já a nakráčím si to přímou cestou, nehledě na namalované čáry na zemi, do středu. Většinou to způsobí menší šok, protože to přece nejde!
Jenže proč by to nešlo, když je to můj život? Prostě si v něm rozhoduji já a nějaká domnělá čára na zemi mě přeci nerozhodí, když vím, kam přesně směřuji.
Možná chceš skvělého muže. Možná chceš skvělý sex. Možná chceš, aby tě ten skvělý muž se kterým máš úžasný sex živil. Možná chceš být úspěšná podnikatelka a chlapi tě teď moc neberou. Možná chceš být fantastická máma. Možná, že děti naopak vůbec nechceš. Atd.
Je jedno, co chceš, ale když je to tvá touha z podstaty duše tak si za ní prostě jdi.
Až půjdeš okolo Vyšehradu, vzpomeň si na mě a běž si to zkusit sama. Zbořit domnělé hranice a omezení přesvědčení, že se něco musí dělat nějak, protože to tak dělají všichni nebo proto, že je to nepsané (a klidně i psané) pravidlo.
Možná, že nastal ten čas, aby tě přestaly ovládat autority a la paní učitelka z 5. třídy Třeba chceš od života víc než posloužit systému, jako poslušná školačka, žena, která toho moc nepotřebuje, bude se obětovat, splní (průměrné až mizerné) manželské povinnosti, šťastně a oceněně si připadat nebude, ale vždyť takhle je to běžné tak se s tou normou spokojí..
Nikdy není pozdě na to vzít život do svých rukou, nikdy!
Zavnímat svá skutečná přání a vydat se za jejich splněním. Tak vzhůru do středu, moje milované!
댓글