Kdy stojí za to žít a kdy už ne?



Pokud každé ráno dokážeš najít důvod říct: "Ano, tohle bude krásný den."

Pokud každý den dokážeš najít důvod říct: "Ano, tohle je krásný den."

Pokud každý večer dokážeš najít důvod říct: "Ano, tohle byl krásný den."

Pak jednoho dne, až se otočíš zpět, řekneš snadno: "Ano, tohle byl krásný život!"


A tohle dá někdy práci, ale jde to. Musí to jít a nesmíš to nikdy vzdát, protože vzdát to, je velmi snadné. Propadnout se do hlubin nicoty a bědování nad tím, jak ten či to a ta situace jsou špatní a ty nemáš vládu nad tím něco změnit. Není to pravda. Vždy máš vládu nad sebou a svým postojem k životu.


Vzdát to je snadné.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 12 letech, kdy jsem žila sama, protože máma byla s těžkými depresemi v Bohnicích a babička mi místo péče a náhradního domova po ránu volávala, že určitě skončím v děcáku, když žiju sama. Ale s lidmi jsem to nevzdala.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 14 letech, kdy jsem zažila znásilnění. Mohla jsem zanevřít na všechny muže a vztahy, ale nevzdala jsem to.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba v 17, když moje experimenty s drogami nevedli k ničemu dobrému. Ale nevzdala jsem to. Sebrala jsem se, odjela na Slovensko k prababičce a naordinovala si detoxikační kúru.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 21 letech, kdy u mě propukla silná psychospirituální krize. V "nebi" bylo krásně. V "pekle" fakt ne. Mohla jsem zanevřít na celý život.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 22 letech, kdy mi po silných spirituálních zážitcích propukly panické ataky, já ničemu, nikomu a hlavně sobě nevěřila. Ale nevzdala jsem to a se strachy začala pracovat.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 25 letech, když mi došlo, že jsem otěhotněla s alkoholikem.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 29 letech, kdy mi došlo, že se nic nezmění a že jedinou cestou ke svobodě je ukončení vztahu a zůstat s malým dítětem sama zcela bez prostředků i práce.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 32 letech, kdy jsem zcela vyčerpaná skončila se sebevražednými myšlenkami v krizovém centru. Jo...tehdy jsem to trochu vzdát chtěla, to přiznávám :D Ale nevzdala.


Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 35 letech, kdy propukla takzvaná celosvětová krize, která položila mnoho drobných živnostníků a podnikatelů, jako jsem já. Nasadit roušku, nechat se očkovat, nikam nechodit, poslouchat restrikce, zavřít živnost. Ani jedno z toho jsem nikdy neudělala.


Také jsem to mohla vzdát, právě teď ve 37 letech, kdy je světu vyhrožováno jadernou válkou. Co myslíš, vzdám to?


A vzdáš to ty? Podívej se na svůj příběh, který bude neméně pestrý. Je mi jasné, že jsi toho již mnoho dokázal/a!


Ale vzdát to, je snadné...a chci, aby si to byl/a právě ty, kdo to také nikdy nevzdá. Kdo neupadá do laxnosti, že nic nemá cenu a že ten velký svět je zlý a že ty s tím nic neuděláš.

Chci, aby si to byl/a právě ty, kdo každý den vidí důvody proč máš krásné ráno a proč byl krásný den, abys mohl/a, jednou až se otočíš, říct: "To byl krásný život a mělo smysl ho žít!"


Otoč svou pozornost z vnějšku dovnitř k sobě, uč se převzít vládu nad svým životem, svými vlastními rozhodnutími i pocity, jednej v souladu s tím, co chceš a co je pro tebe dobré, pěstuj vnitřní postoj klidu, míru, pohody, vnitřní svobody, entuziasmu a shopnost vidět za každé situace a každý den to dobré - pak si nikdy nebudeš muset pokládat otázku, která uvádí tento článek. Nevědomost a předávání moci nad svým životem je volba, stejně jako opak!


Chceš klid, mír, lásku, pohodu, štěstí? Tak je vytvářej svým vlastním žitím a bytím. Není to vždycky snadné, ale nikdy, opakuji nikdy, to nevzdávej. Každý obyčejný člověk (stejně jako já a ty), má nesmírnou sílu a moc. Začni ji, prosím, už používat.





205 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše