Upřímně mě to nezajímá a už vůbec si na něj nechci hrát a domnívat se, že jím jsem.
Chci svobodně mluvit tak, jak mi pusa narostla a nebýt opravována větami typu: to si musíš nacítit, podívej se na to srdcem a tak podobně… Moje zkušenosti jsou takové, že někdo, kdo je tak „na výši“ skutečně nemá potřebu něco takového druhým lidem říkat…
Nechci se ani pouštět do filozofických debat o tom, co to spiritualita je nebo není. Za mě ať si každý žije svůj život tak, jak mu to vyhovuje a nesnaží se předělávat druhé. Tomu se říká respekt (případně přijetí) a to je za mě víc než všechny posvátný geometrie světa.
Čistý přijetí toho, že každý máme právo se svobodně rozhodovat a ideálně být samy sebou. To je to, co zajímá mě. Aby jsem vytvářela kolem sebe podpůrný prostředí lidskosti – ne nadpozemskosti.
Jsem ráda, když se v mé přítomnosti lidé cítí dobře, to je jasný, a když vidím, jak pookřejí, rozsvítí se, uvolní se a je jim bezvadně, těší mě to. No a nebo taky ne – podle toho, co si „zaslouží“, ach, jak neduchovní věta. Rozuměj, když se ke mně někdo bude chovat jako křivák (křivačka), nemám nejmenší chuť se na něj/ni mile usmívat a nechat ho/ji, aby mu to prošlo. Na světě je spousta super srdcařů, ale taky ne. Taky tu pochoduje spousta lidí, kteří to jen vyčůraně rádi zkusí…co až jim projde. Nejsem panenka Marie a ani nemám chuť na ni aspirovat.
Chci zdravý vztahy. Jak v přátelství tak partnerství tak v rodině i práci. A to se ne vždy daří. Někdy to prostě dře. A jen mě tak napadá, asi je to dualitní pohled, že? No a co? Ani na všehomíra si hrát nebudu.
Pro mě je přirozený radovat se z maličkostí a to pro mě znamená i z každýho všedního dne, kdy udělám svou práci, umyju nádobí, polebedím si pod stromem, vědomí, že jsme zdraví a že záleží na mém vnitřním postoji k situacím, že nejsem vláčená osudem, ale každý den se mnohokrát mohu svobodně rozhodnout pro to co chci a jak se zachovám, pomůžu sobě nebo vám, vidím, že se moje dítě směje, že se sobě můžu kouknout zpříma do očí, že se nádherně červenají šípky a pořád zpívají ptáci a tak.
Nepotřebuju víc vesmíru ani krystalů, stačí mi můj život, kterého jste také součástí a s tím se, dokonce velice ráda spokojím, nacítěně nenacítěně.
Pokud pochybujete o některých vesmírných pravdách tak nepochybujte, ale dělejte si to podle sebe, uvidíte, ohromně se vám uleví.
Čas od času tohle řešíme na konzultacích tu tíhu „pravdy“ někoho jiného, jak že to je správně, jak že to správně žít. Žij si po svém, tohle je tvůj život tak si ho užij, je nádherně!